Farnos Želešice

Křest

Po­křtěn může být člo­věk v dět­ství i v do­spě­lém věku. Pří­pra­va na křest do­spě­lých má svůj řád a pro­bí­há bě­hem pra­vi­del­ných se­tká­ní, vět­ši­nou ve spo­le­čen­ství dal­ších osob, kte­ré se na při­je­tí této svá­tos­ti při­pra­vu­ji. Trvá mi­ni­mál­ně 1 rok.

Pří­pra­va na křest děti mlad­ších 6 let pro­bí­há s ro­di­či dí­tě­te na faře, vět­ši­nou dvě se­tká­ní. Děti a mlá­dež zá­klad­ní ško­ly se na křest při­pra­vu­jí bě­hem pra­vi­del­né vý­u­ky na ho­di­nách ná­bo­žen­ství ve ško­le nebo na faře.

Chtít křest pro své dítě je krás­ná věc. Zna­me­ná to chtít pro něj nový ži­vot se vzkří­še­ným Je­ží­šem Kris­tem, ži­vot, kte­rý se ote­ví­rá do věč­nos­ti, Boží po­žeh­ná­ní a ochra­nu před zlem. Při křtu dí­tě­te ro­di­če se za­va­zu­jí k jeho vý­cho­vě v křes­ťan­ské víře.

Při křtu je po­tře­ba kmo­trů, nebo ale­spoň jed­no­ho kmo­t­ra či kmo­t­ry, je­hož úko­lem bude se za své­ho kmo­t­řen­ce mod­lit a ro­di­čům po­má­hat s ve­de­ním dí­tě­te ve víře. Oče­ká­vá se od něj také lid­ská blíz­kost a opo­ra v těž­kých ži­vot­ních si­tu­a­cích. Má mít nejmé­ně 16 let, být biř­mo­va­ným a prak­ti­ku­jí­cím ka­to­lí­kem. V pří­pa­dě, že jsou kmo­t­ři dva, má to být muž a žena. Pro křest dí­tě­te bu­de­te po­tře­bo­vat po­ří­dit bí­lou křest­ní rouš­ku a křest­ní svíč­ku.

Křty dětí v naší far­nos­ti pro­bí­ha­jí dle osob­ní do­mlu­vy, vět­ši­nou bě­hem ne­děl­ní mše sva­té.

Biřmování

Biř­mo­vá­ní je svá­tos­tí křes­ťan­ské do­spě­los­ti. Slo­vo „biř­mo­vá­ní“ po­chá­zí z la­tin­ské­ho „con­fir­matio“ čili utvr­ze­ní (myš­le­no upev­ně­ní křest­ních mi­los­ti). Křes­ťan je biř­mo­vá­ním ozna­čen „pe­če­tí” Du­cha sva­té­ho, kte­rá zna­me­ná, že na­pros­to pat­ří Kris­tu, že je na­vždy k jeho služ­bám a že má pří­slib Bož­ské ochra­ny. Biř­mo­vá­ní roz­mno­žu­je dary Du­cha sva­té­ho a po­sky­tu­je člo­vě­ku sílu víru žít a ší­řit ji slo­vem i skut­kem. Biř­mo­vá­ní pod­le ka­to­lic­ké nau­ky vtis­ku­je do nit­ra člo­vě­ka ne­zru­ši­tel­né zna­me­ní, pro­to se tato svá­tost může při­jmout jen je­den­krát za ži­vot.

Svá­tost je udě­lo­vá­na skr­ze vklá­dá­ní ru­kou a ma­zá­ní von­ným ole­jem (křiž­mem) na čele a vy­slo­ve­ním for­mu­le: „Při­jmi pe­čeť daru Du­cha sva­té­ho“. Svá­tost udě­lu­je za nor­mál­ních okol­nos­tí bis­kup, je-li to po­tře­ba, může k tomu bis­kup po­vě­řit i ně­ja­ké­ho kně­ze. V ohro­že­ní ži­vo­ta může biř­mo­vat kaž­dý kněz.

Pod­le cír­kev­ní­ho prá­va pla­tí pro biř­mo­va­cí­ho kmo­t­ra stej­né pod­mín­ky jako u kmo­t­ra křest­ní­ho. Kmo­trem ne­smí být ani je­den z ro­di­čů křtěn­ce či biř­mo­van­ce. Do­po­ru­ču­je se, aby biř­mo­va­cí kmo­tr byl ten­týž jako křest­ní. Pod­mín­ky kmo­t­rov­ství pak jsou: 16 let věku, biř­mo­va­ný ka­to­lík, kte­rý vede ži­vot z víry a ne­u­pa­dl do žád­né­ho ka­no­nic­ké­ho tres­tu.

Pří­pra­va na svá­tost biř­mo­vá­ní v naší far­nos­ti pro­bí­há jed­nou za ně­ko­lik let. Trvá déle než rok. Hlá­sit se mo­hou lidé star­ší 15 let.

Svátost eucharistie

Co je to eu­cha­ris­tie (li­do­vě mše sva­tá)?

Řec­ké slo­vo „eu­cha­ris­tein“ zna­me­ná dě­ko­vat. Se­tká­vá­me se, abychom vzda­li díky Bohu v mod­lit­bě. Eu­cha­ris­tie v ka­to­lic­ké církvi je vy­vr­cho­le­ním spo­leč­né­ho se­tká­vá­ní vě­ří­cích a cen­t­rem veš­ke­ré­ho dění v ži­vo­tě z víry. Ni­kde jin­de se ne­se­tká­me s Bo­hem tak niter­ně jako v eu­cha­ris­tii.

Sva­tý Jan Pa­vel II učí, že „Cír­kev žije z eu­cha­ris­tie.“ Tato prav­da ne­vy­ja­dřu­je pou­ze kaž­do­den­ní zku­še­nost víry, ale v sou­hr­nu v sobě ucho­vá­vá já­dro ta­jem­ství církve. Ta pak v roz­ma­ni­tých for­mách s ra­dos­tí za­kou­ší, jak se stá­le na­pl­ňu­je pří­slib: „Hle, já jsem s vámi po všech­ny dny až do kon­ce svě­ta!“ (Mt 28,20); v po­svát­né eu­cha­ris­tii se však ra­du­je z této pří­tom­nos­ti s je­di­neč­nou in­ten­zi­tou, ne­boť chléb a víno se pro­mě­ňu­jí v tělo a krev Pána. Když o Let­ni­cích cír­kev, lid nové smlou­vy, za­ča­la své pu­to­vá­ní k ne­bes­ké vlas­ti, Nej­svě­těj­ší svá­tost na­dá­le pra­vi­del­ně do­pro­vá­ze­la její dny a na­pl­ňo­va­la je dů­vě­ry­pl­nou na­dě­jí.

II. va­ti­kán­ský kon­cil prá­vem pro­hlá­sil, že eu­cha­ris­tic­ká oběť je „zdro­jem a vr­cho­lem ce­lé­ho křes­ťan­ské­ho ži­vo­ta“. „Vždyť nej­svě­těj­ší eu­cha­ris­tie ob­sa­hu­je celé du­chov­ní dob­ro církve, Kris­ta sa­mé­ho, na­še­ho ve­li­ko­noč­ní­ho Be­rán­ka a živý chléb. Skr­ze své tělo, Du­chem Sva­tým oži­vo­va­né a oži­vu­jí­cí, dává li­dem ži­vot. Pro­to cír­kev stá­le upí­rá svůj po­hled na Pána ve Svá­tos­ti ol­tář­ní, v níž od­ha­lu­je plné vy­já­d­ře­ní jeho ne­smír­né lás­ky.“ (En­cykli­ka Jana Pav­la II., ECCLE­SIA DE EU­CHA­RIS­TIA)

Ke sva­té­mu při­jí­má­ní (při­je­tí eu­cha­ris­tie, Těla Páně) bě­hem sla­ve­ní mše sva­té mo­hou při­stu­po­vat oso­by po­křtě­né, vě­ří­cí v pří­tom­nost Kris­ta v eu­cha­ris­tii, kte­ré žijí v přá­tel­ství s Bo­hem (bez těž­ké­ho hří­chu, ve sta­vu mi­los­ti po­svě­cu­jí­cí), ale­spoň jed­nou za rok při­stu­pu­jí ke sva­té zpo­vě­di, nejsou v cír­kev­ním tres­tu.

Pří­pra­vu děti k prv­ní­mu sva­té­mu při­jí­má­ní se do­po­ru­ču­je ve 2. nebo 3. tří­dě ZŠ. V naší far­nos­ti tato pří­pra­va pro­bí­há pře­de­vším na ho­di­nách ná­bo­žen­ství ve ško­le. Při­bliž­ně půl roku před sva­tým při­jí­má­ním se do­da­teč­ně jed­nou za mě­síc ko­na­jí spo­leč­ná se­tká­ní děti a je­jích ro­di­čů s pa­nem fa­rá­řem na faře.

Kdy­ko­liv lze po­řá­dat kně­ze, aby na­vští­vil vaše ne­moc­né, při­ne­sl jim eu­cha­ris­tii a pří­pad­ně udě­lil dal­ší svá­tos­ti, svá­tost smí­ře­ní a po­ma­zá­ní ne­moc­ných.

Svátost pomazání nemocných

Svá­tost ne­moc­ných či po­ma­zá­ní ne­moc­ných je ur­če­na li­dem, kte­ří váž­ně one­moc­ně­li nebo je­jichž síly jsou stá­řím znač­ně osla­be­ny. Svá­tost je ne­moc­né­mu v jeho ne­mo­ci po­si­lou na du­chu. Ne­moc­ný může skr­ze ni do­jít i tě­les­né­ho uzdra­ve­ní.

Svá­tost ne­moc­ných lze při­jmout opa­ko­va­ně. Udí­lí se vklá­dá­ním ru­kou kně­ze na hla­vu ne­moc­né­ho a ná­sled­ným ma­zá­ním po­svě­ce­ným ole­jem na hla­vě a na ru­kou.

Po­ma­zá­ní ne­moc­ných lze udě­lit v kos­te­le při mši i mimo mši, doma, v ne­moc­ni­ci nebo kde­ko­li, kde může kněz ne­moc­né­ho na­vští­vit.

O svá­tost po­ma­zá­ní ne­moc­ných může po­žá­dat ne­moc­ný sám, pří­pad­ně ně­kdo z jeho oko­lí. Tuto svá­tost může při­jmout i ne­moc­ný, kte­rý je ve sta­vu bez­vě­do­mí.

Před­po­klá­dá se, že ten, kdo ji při­jí­má, se smí­řil s Bo­hem ve svá­tos­ti smí­ře­ní. Po­kud to není mož­né, je tato svá­tost chá­pá­na jako mi­mo­řád­ný pro­stře­dek ke smí­ře­ní s Bo­hem.

Je vhod­né se na sla­ve­ní svá­tos­ti po­ma­zá­ní ne­moc­ných při­pra­vit spo­leč­nou mod­lit­bou celé ro­di­ny nebo úz­ké­ho okru­hu přá­tel ne­moc­né­ho. Je-li to mož­né, mo­hou pak tito nej­bliž­ší být také účast­ni vlast­ní­ho sla­ve­ní svá­tos­ti.

Je sta­rou tra­di­cí, že kněz na­vště­vu­je ne­moc­né na prv­ní pát­ky v mě­sí­ci. Ne­vá­hej­te o ta­ko­vou­to ná­vště­vu po­žá­dat.

Svátost kněžství

Kněž­ství je svá­tost, skr­ze kte­rou po­kra­ču­je v církvi na­dá­le až do kon­ce časů po­slá­ní, kte­ré Kris­tus svě­řil svým apoš­to­lům; je to tedy svá­tost apoš­tolské služ­by. (KKC 1536)

V cír­kev­ní služ­bě svá­tost­né­ho kněž­ství je sám Kris­tus pří­to­men ve své církvi jako hla­va své­ho těla, pas­týř své­ho stá­da, ve­lek­něz vý­kup­né obě­ti, uči­tel prav­dy. Skr­ze svá­tost­né kněž­ství, zvlášť bis­ku­pů a kně­ží, se pří­tom­nost Kris­ta jako hla­vy církve sta­la vi­di­tel­ná upro­střed spo­le­čen­ství vě­ří­cích.

Pod­le krás­né­ho ob­ra­tu sv. Ig­ná­ce z An­ti­o­chie bis­kup je ja­ko­by živý ob­raz Boha Otce. Ten­to úkol, kte­rý Pán svě­řil pas­tý­řům své­ho lidu, je sku­teč­ná služ­ba. Kněž­ství je zce­la za­mě­ře­no na Kris­ta a na lidi. (KKC 1548-1551)

Kněž­ství nemá jen úkol za­stu­po­vat Kris­ta – hla­vu církve před shro­máž­dě­ním vě­ří­cích; kněz také jed­ná jmé­nem celé církve, když před­ná­ší Bohu mod­lit­bu církve a pře­de­vším když při­ná­ší eu­cha­ris­tic­kou oběť. (KKC 1552)

Ni­kdo nemá prá­vo ob­dr­žet svá­tost kněž­ství. Ni­kdo si totiž ne­mů­že ten­to úřad při­vlast­nit. Člo­věk k němu musí být po­vo­lán Bo­hem. Kdo si mys­lí, že po­zná­vá zna­me­ní Bo­ží­ho vo­lá­ní k služ­bě udě­lo­va­né svě­ce­ním, musí vlast­ní tou­hu po­kor­ně podří­dit au­to­ri­tě církve, ne­boť od­po­věd­nost a prá­vo po­vo­lat ně­ko­ho k při­je­tí svě­ce­ní spa­dá do její pra­vo­mo­ci.

V la­tin­ské církvi se svá­tost kněž­ství udě­lu­je ob­vykle pou­ze těm kan­di­dá­tům, kte­ří jsou ochot­ni svo­bod­ně při­jmout ce­li­bát a kte­ří ve­řej­ně pro­je­ví svou vůli za­cho­vá­vat jej z lás­ky k Bohu a ke služ­bě li­dem (KKC 1599).

Sva­tý fa­rář ar­ský o kněž­ství říká: „Kněz po­kra­ču­je v díle vy­kou­pe­ní na zemi… Kdy­by člo­věk dob­ře po­cho­pil, čím je kněz na zemi, ne­ze­mřel by hrů­zou, ale lás­kou… Kněž­ství je lás­ka Je­ží­šo­va srd­ce.“

Svátost manželství

Bůh stvo­řil člo­vě­ka jako muže a ženu, aby byli jed­no a aby byli ob­ra­zem Bo­žím. Pro­to je svá­tost man­žel­ství je­di­nou svá­tos­tí, kte­rou ne­u­dě­lu­je cír­kev, ale kte­rou si udě­lu­jí man­že­lé na­vzá­jem. Cír­kev zde vy­stu­pu­je pou­ze jako svě­dek to­ho­to spo­je­ní a man­že­le pro­vá­zí po­žeh­ná­ním.

Ve svá­tos­ti man­žel­ství také vi­dí­me ob­raz vzta­hu Kris­ta a církve. Sva­tý Pa­vel píše v Lis­tě Efez­ským 5,31: „Pro­to opus­tí muž otce i mat­ku a při­po­jí se ke své man­žel­ce, a bu­dou ti dva jed­no tělo. Je to vel­ké ta­jem­ství, kte­ré vzta­hu­ji na Kris­ta a na cír­kev.“

V křes­ťan­ském man­žel­ství se má lás­ka a věr­nost Kris­ta ke své církvi stát vi­di­tel­nou. Mezi dvě­ma lid­mi se tedy děje to, co se děje mezi Kris­tem a církví.

Pod­mín­ky při­je­tí svá­tos­ti man­žel­ství: křest ale­spoň jed­no­ho z part­ne­rů, být svo­bod­ný nebo ovdo­vě­lý, pl­no­le­tost, uzná­ní jed­no­ty, věr­nos­ti a ne­roz­lu­či­tel­nos­ti man­žel­ství, sou­hlas s při­je­tím dětí, dva svěd­ci.

Sňa­tek mezi ka­to­lí­kem a ne­ka­to­lí­kem (ne­po­křtě­ným) lze uzavřít za pod­mí­nek, že ne­bu­de brá­nit part­ne­ro­vi ve víře a do­vo­lí v ka­to­lic­ké víře vy­cho­vat děti. Dále je nut­ný sou­hlas bis­ku­pa, tzv. dispens, kte­rý si vy­žá­dá kněz od bis­ku­pa.

Po­kud ka­to­lic­ký křes­ťan uza­vřel jen ci­vil­ní sňa­tek, může do­da­teč­ně po­žá­dat o jeho zplat­ně­ní před církví. Do té doby ne­mů­že cho­dit ke sv. při­jí­má­ní, být kmo­trem, ale zů­stá­vá čle­nem církve. O své si­tu­a­ci se může po­ra­dit s kně­zem.

Je vhod­né, aby zá­jem­ci o svá­tost man­žel­ství při­šli na faru aspoň tři mě­sí­ce před plá­no­va­nou svat­bou, aby se za­ří­di­lo vše ne­zbyt­né a byl čas na po­třeb­nou pří­pra­vu. Pod­le sou­čas­ných zá­ko­nů má cír­kev­ní sňa­tek plat­nost i před stá­tem.